Již dříve jsem tady psala o účasti na různých událostech a festivalech (např. festival Colours of Ostrava)… Vždy se ale jednalo o akce, které byly předem propagovány jako přístupné nebo se nějak zaměřovaly na problematiku zdravotního postižení. Tentokrát si ale řekneme o něčem z úplně jiného soudku. V sobotu a neděli 17. a 18. září jsem se totiž zúčastnila dnů NATO na Mošnovském letišti.
Proč by někdo, kdo skoro nevidí, chodil na leteckou show a přehlídku? V mém případě proto, že mě toto téma jednoduše zajímá, a to bez ohledu na zrakový handicap. V tomto článku bych vám chtěla zprostředkovat své dojmy a nabídnout na tuto událost i zcela jiný pohled – pohled prakticky nevidomého návštěvníka.
Přístupná aplikace
Na začátek je potřeba si uvést, že jsem s nějakým zpřístupněním této události nepočítala, jelikož jsem se o ničem takovém v propagaci nedočetla. Tím spíš jsem byla překvapená hned při prvních přípravách. Před začátkem akce jsem si stáhla mobilní aplikaci k události a čekalo mě velice příjemné překvapení. Aplikace byla totiž dle mého bez jediné chybičky přístupná pro odečítač obrazovky Voiceover na iPhone, což je, zcela upřímně, stále celkem rarita. Obzvlášť pak, pokud jde o aplikace k veřejným událostem – např. jsem měla problém i s aplikací k již zmiňovaným Colours, které jsou jinak v přístupnosti na špici. Samostatně jsem tak mohla pracovat s programem a např. si přečíst něco více o ukázkách. Klobouk dolů za tento počin vývojářům, ať už byl úmyslný či ne.
Bez doprovodu ani ránu
Nyní se ale přesuňme k samotné akci. Je nutno říct, že by se člověk neobešel bez doprovodu. Ztratit se totiž nebyl problém ani pro zcela vidící jedince. Zázračným způsobem jsme se v sobotu vyhnuli všudypřítomným kolonám a úspěšně zaparkovali. V tomto případě docela chyběly informace o možnosti parkování ZTP, která byla přímo u vstupu do areálu. Na to jsme však přišli až druhý den po sobotním pěším průzkumu. Akci jsme si tak poprvé zpříjemnili procházkou. Po poněkud delším čekání u brány jsme konečně úspěšně vkročili do areálu.
Burácení motoru
Jak si nevidomý užije leteckou ukázku stíhačky? No přece po zvuku. I když jsem se snažila z letových ukázek alespoň něco zahlédnout, nepodařilo se mi to. Hold jsem si musela počkat na videa a fotky z akce, které je možné si zvětšit a u nichž si můžu přizpůsobit jas a kontrast, abych viděla alespoň jakési obrysy pomocí zbytku periferního vidění. Asi to bude znít zvláštně, ale zrovna toto je jeden z případů, kdy mě zrakové postižení opravdu mrzí. Nezbývalo mi tak nic jiného, než si ukázky čistě poslechnout. Na podobné akci jsem nikdy nebyla, a tak mě překvapilo, že jsem byla zvukem strojů po skončení ukázky stejně uchvácená jako ostatní návštěvníci, kteří ukázku viděli 😊 Dokonce jsem si ukázek poslechla několik za sebou a různé vystupující porovnávala.
Modely letadel jako forma zpřístupnění
Poté jsme se přesunuli do oblasti prodejních stánků, kde jsem strávila asi více času, než je zdrávo. Výsledkem bylo asi 20 různých suvenýrů, včetně modelů, triček, nálepek, klíčenek ale i takových bizarností jako je náramek nebo hrnek s motivem letadla. Zde bych ráda poukázala na to, že modely všeho druhu mají pro nevidomé a zrakově postižené obrovskou přidanou hodnotu. Jde totiž často o jediný způsob, jak jim podat zprávu o vzhledu určitého méně obvyklého předmětu, jakým je např. vojenské letadlo.
Díky oblačnosti
Odpoledne jsme zamířili do oblasti statických ukázek. Tímto bych chtěla poděkovat zamračenému a mlhavému počasí, které mi umožnilo alespoň částečně spatřit obrysy blízko stojících exponátů. Na přímém slunci totiž kvůli své zrakové vadě nevidím nic. Samozřejmě by návštěva byla úplně jiným zážitkem, kdyby si člověk mohl každý exponát „osahat“, ale chápu, že vzhledem k organizaci i bezpečnosti toto nebylo možné a dohadovat se s každým „hlídačem“ u každého plotu se mi moc nechtělo.
„Osahávání“ letadel
Prvním příjemným překvapením byla možnost si vystát frontu k českému letounu L-159 Alca, kde si návštěvníci mohli vylézt po žebříku až ke kokpitu. Zajímavá byla i vystavená „obří“ letadla, která nebyla opatřena plotem a kde si návštěvníci mohli projít i interiér nebo si sáhnout na motory.
Na večer jsem si ještě vystála frontu k maketě F-35, jejíž kokpit si také návštěvníci mohli osahat. Až na závěr dne jsme pak objevili, že je ale k dispozici úplně jiná úroveň zážitku, a to možnost si sednout do kokpitu Gripenu. Bohužel fronta v sobotní podvečer už byla zavřená. A tak bylo rozhodnuto, že musíme dorazit i následující den.
V kokpitu Gripena poslepu
V neděli jsme vyrazili velmi brzy a to se projevilo i na počtu lidí. Cestou jsme totiž nestáli v žádné frontě a po včerejších průzkumech jsme parkovali na ZTP parkovišti hned u vstupu. Samozřejmě jsme vyrazili nejdříve ke Gripenu, kde jsme si i přes menší počet návštěvníků vystáli minimálně hodinovou frontu. Ale stálo to za to. Tohle je přesně jeden z těch zážitků, ke kterému se běžný člověk jen tak nedostane, obzvlášť pak někdo, koho by kvůli zrakovému postižení z pochopitelných důvodů v praxi nepustili ke stíhačce ani na 10 metrů. Vlastnoručně jsem si tak mohla ohmatat celý kokpit, sednout si na sedadlo a ujmout se kniplu (alespoň virtuálně). Tímto musím poděkovat i jistému milému švédskému vojákovi, pilotovi či obsluze (v té rychlosti jsem zcela zapomněla se zeptat), který mi vše vysvětlil a ukázal a se kterým jsem prohodila i pár slov a oprášila tak anglickou leteckou slovní zásobu 😊
Exponáty bez plotu vedou
Pak jsme pokračovali tam, kde jsme včera skončili a navštívili i stany policie, celní správy nebo další vystavenou techniku. Opět mě příjemně překvapila možnost vlézt za volant vojenského vozidla. Hezkým zpříjemněním byla i možnost si pohladit policejní koně.
Závěrem
Jak to vše shrnout? Jednoduše to byl pro mě velký zážitek a možnost si vyzkoušet a „vidět“ věci, se kterými člověk běžně nepřijde do styku. Na tomto případě bych chtěla poukázat na to, že i nevidomí a slabozrací mají nejrůznější koníčky a zajímají se o dění kolem sebe, o věci, které jsou čistě vizuální, o věci, které byste na první pohled netypovali. Jednoduše i nevidomí a slabozrací jsou lidé, jako každí jiní. I proto je podle mě důležité do co největší míry zpřístupňovat a zpřístupňovat, a to jak fyzicky, tak digitálně a hlavně mentálně.
Facebook Comments