Vítám vás již u třetího dílu série článků o zahraničním pobytu s programem Erasmus+ v Drážďanech. V prvním díle jste se mohli dočíst, jak a proč jsem se rozhodla vyjet do zahraničí i přes svůj zrakový handicap. Naopak v druhém díle jsme se zabývali obecně studiem v Německu a přípravou na něj. Dnes se podíváme na to, co dělat, když jste sami studenty se specifickými potřebami, nebojíte se neznáma a chtěli byste se na podobný pobyt taky vydat.
Pro začátek trochu obecněji
Jistě každý z vás tuší, že pokud se člověk rozhoduje vyjet v rámci studia na výměnný program Erasmus+, musí nejprve podat přihlášku. Tu doplní motivačním dopisem, životopisem a někdy třeba i jazykovým certifikátem nebo výpisem dosavadního prospěchu. Na přihlášce by měl uvést názvy univerzit, na kterých má zájem studovat. Pro nás, jako studenty se specifickými potřebami v tomto ohledu neplatí žádné výjimky a výběrovým řízením si musíme projít taktéž. Většinou každá katedra nabízí studium na některé z univerzit, se kterými má uzavřenou smlouvu. Podle toho si studenti pak hostující univerzitu volí.
Výběr univerzity a služby pro handicapované
Každý student má asi určitou představu o tom, kde by svůj pobyt rád strávil. Nejčastějšími kritérii bývá velikost a prestižnost univerzity, nabízené předměty, vzdálenost od domova, reference ostatních studentů nebo třeba finanční náročnost určité země či města. Již z tohoto výčtu je zřejmé, že ať se budeme snažit jakkoliv, budeme muset dospět k určitému kompromistu. Jenže co dělat, když ke všemu zmíněnému ještě přibyde vaše znevýhodnění?
V první řadě je důležité projít si internetové stránky všech univerzit, které přicházejí v úvahu. Měli byste tam totiž najít informace pro studenty se specifickými potřebami. Občas je třeba opravdu dobře hledat a případně i zapojit slovník nebo Google překladač. Pokud totiž nejde o univerzitu s výukovým programem v angličtině, zrovna tyto informace nebývají často překládány. Pokud se nakonec doklikáte, je třeba si důkladně přečíst, zda při univerzitě existuje centrum pro pomoc studentům se specifickými potřebami, jaké konkrétní služby nabízí a zda vám tyto služby vyhovují.
Určitá forma služeb pro handicapované už by dnes měla fungovat snad na všech evropských univerzitách. Alespoň tedy na papíře, nebo lépe řečeno, na internetu. V tomto případě totiž nemusí zrovna přísloví „Co je psáno, to je dáno“ tak úplně platit. Teorie popisovaná při propagaci univerzity se od praxe často hodně liší. Proto bych rozhodně doporučila sehnat si informace i z jiného zdroje. Buďto zkusit opět googlovat nebo ještě lépe, najít nějakého jiného studenta, který má stejný zdravotní problém a na nabízené univerzitě sám studuje nebo studoval. V tomto případě dobře poslouží třeba různé facebookové skupiny.
Rozhodně není úplně k zahození ani zkusit předem kontaktovat zodpovědnou osobu na vaší vysněné univerzitě a na možnosti podpory se zeptat. Pokud si netroufáte sami, možná vám s tím pomůže i vaše univerzitní koordinátorka či koordinátor nebo třeba pracovník střediska pro pomoc handicapovaným studentům.
Výběr univerzity s ohledem na lokalitu a přístupnost
Služby univerzity ale nejsou to jediné, na co je třeba brát ohled. Výběr samotné lokality totiž může pobyt výrazným způsobem ovlivnit. Je škola a její okolí bezbariérové? Nabízí univerzita bezbariérové nebo jinak vhodné ubytování? Jak vypadá samotný kampus a jak jsou od sebe budovy vzdálené? Funguje ve městě nějaká hromadná doprava a je přístupná? Je vlastně celé město upraveno pro pobyt vozíčkářů / nevidomých / neslyšících? Bohužel na všechny tyto otázky je těžké sehnat odpověď, protože takovéto informace se opravdu složitě nalézají. Úplně nejlepší by asi bylo prostě se na místo předem zajet podívat. Chápu, že to ale není pro všechny realizovatelné.
Moje zkušenost
Proč vlastně toto všechno píšu? Protože já sama jsem při vybírání univerzity některé tyto faktory opomněla, nebo jsem nad nimi vůbec nepřemýšlela…
Proč jsem si vybrala Drážďany? Protože jsou blízko, protože tam jezdí i moji spolužáci a protože jsou v Německu a přitom cenově dostupné. Navíc konkrétní univerzita hostila v minulých letech i mezinárodní tábor pro zrakově postižené a mám na tamní centrum pozitivní reference. Na místo jsem se předem podívat nejela a nezajímala jsem se příliš ani o přístupnost města. „Je to přece Německo, tam musí všechno fungovat!“ Jenže…
Drážďany jsou opravdu hezké město, kde se dá finančně obstojně vyžít, TU Dresden je skvělá univerzita se skvělými vyučujícími. Disponuje centrem pro pomoc zrakově postiženým studentům, kde je personál nápomocný ve všech možných situacích. Centrum sídlí v moderní budově splňující potřeby osob s handicapem. Tím to ale asi končí. Drážďany nejsou příliš přístupným městem. Vodící linie nenajdete téměř nikde. To samé platí o přechodech pro chodce. Semafory se zvukovou signalizací se nachází jen na velkých křižovatkách. Při přecházení cesty tam málem přišli k úrazu někteří moji plně vidící spolužáci. Město je plné cyklistů. Cyklostezky jsou řešeny opravdu zvláštně. Člověk, a natož tak nevidomý, prostě většinu času netuší, jestli se zrovna na jedné nachází nebo jde po chodníku. A popravdě se v tom nevyznají ani sami cyklisté, kteří mnohdy nedbají ani směru jízdy, někdy jim dokonce pro jízdu zcela stačí chodník. Bílá hůl jak pro motoristy, tak pro cyklisty při přecházení cesty nehraje povětšinou žádnou roli.
Pomoci se místních taky ve většině případů nedočkáte. Kampus je rozprostřen po celém městě. Člověk by si myslel, že pokud studuje jeden obor, bude mít výuku na jedné budově nebo alespoň na budovách v blízkosti? Ne. Obor germanistiky totiž pořádá výuku asi ve 12 různých budovách, mnohdy několik kilometrů vzdálených od sebe. Čas na přejíždění? 15 minut. Dostupná MHD? Jen v některých případech. Jak to řeší studenti? Jezdí na kole. Jak to řeším já? Vybírám si předměty ne podle obsahu, ale podle toho, na které budově se zrovna vyučují. Snad ani jedna z budov navíc nemá popisy v Braillově písmu. Popravdě mi přijde i časově nereálné naučit se za dobu studia všechny trasy k jednotlivým budovám a mezi nimi. Navíc už jsem zmínila, že s ohledem na bezpečnost je samostatný pohyb ve městě pro nevidomé téměř nemožný.
Proč to všechno zmiňuju? Protože je na něco takového třeba dávat při výběru univerzity pozor. Je také dobré už předem počítat s určitými neočekávatelnými překážkami.
Vzít s sebou asistenta nebo ne?
Další důležitou věcí je zamyslet se nad tím, zda by nebylo vhodné vzít si s sebou asistenta, traséra nebo třeba nějakého spolužáka, který by mohl v případě nouze pomoct. I když je člověk samostatný, toto je prostě zvláštní situace. Nacházíme se v nové zemi a v neznámém prostředí. Pokud nenastanou komplikace, může třeba asistent vypomoct pouze na začátku pobytu. Upřímně si prvních čtrnáct dní bez pomoci představit vůbec nedovedu.
Nevidomí studenti by se v každém případě měli naučit nové trasy. Je možné, že třeba tyto služby nabízí hostující či vysílající univerzita. I v tomto ohledu je nejdůležitější začít s vyřizováním včas. Ještě je třeba zmínit, že i asistenti či traséři mají v rámci speciálního Erasmus + stipendia nárok na finanční odměnu. Více na toto téma se dozvíte v příštím díle.
Dočetli jste až sem? Jste na nejlepší cestě k tomu, vydat se na své studijní dobrodružství.
Facebook Comments