#
Když píšu tenhle článek, mám za sebou asi polovinu pobytu v Drážďanech. Nejsem tam na dovolené, na výletě, ani na žádné akci, ale na studijním výměnném programu Erasmus+. Poznámka pro ty, kdo neví o co se jedná: Jde mimo jiné o možnost vysokoškolských studentů vycestovat na jeden až dva semestry na partnerskou univerzitu do zahraničí. Mezi studenty je Erasmus čím dál populárnější, a to hlavně z důvodu bezpočtu výhod spojených s touto mobilitou. Člověk se zdokonalí v cizím jazyce, získá nové kontakty a vyzkouší si život v cizí zemi. Říkáte si, že je něco takového pro nevidomé nemožné? Možné je všechno.
O možnosti vyjet během studia na zahraniční univerzitu jsem slyšela ještě před nástupem na vysokou školu, což bylo před více než třemi lety. Tehdy, a ještě do nedávna, jsem si myslela, že jde o něco, co není nic pro někoho, kdo téměř nevidí, a že si o takových příležitostech můžu nechat jen zdát. Jenže od té doby se hodně změnilo.
Už s účastí na ICC – mezinárodním vzdělávacím táboře pro mladé lidi se zrakovým postižením – jsem si začala s myšlenkou, někam vyjet, zahrávat. Každý rok se na ICC totiž tomuto tématu věnuje relativně dost pozornosti. I tak jsem ale stále netušila, kde vlastně začít a co konkrétně podniknout.
Zlomový bod ale nastal až s účastí na projektu Campus Visually Impaired v německém Frankfurtu, který se konal v létě roku 2018. Můžu jistě říct, že nebýt této konference, kam jsem se shodou okolností dostala pouhou náhodou jako náhradník, tak tenhle článek s největší pravděpodobností dneska nepíšu. Proto jsem se rozhodla začít můj zahraniční příběh právě tady.
Campus Visually Impaired
Ve zkratce, Campus Visually Impaired byla konference, organizovaná spolkem pro osoby se zrakovým postižením DVDS v Německu. Ta byla zaměřena na evropskou internacionalizaci lidí se zrakovým handicapem. V pěti dnech jsme měli možnost vyslechnout si přednášky na téma studium a práce v zahraničí, a to ať už od studentů, kteří se sami podobných mobilit zúčastnili, tak i od zástupců organizací a samotných koordinátorů zahraničních mobilit na konkrétní univerzitě.
Dalším tématem pak bylo odstraňování bariér, usnadňující internacionalizaci a evropskou integraci. Dozvěděli jsme se tak třeba o mezinárodních i národních organizacích pro nevidomé a slabozraké a o jejich činnostech, o nejnovějších zákonech a návrzích, které se snaží odstranit bariéry ve veřejném životě, ale i o různých kompenzačních pomůckách, které samotné vysokoškolské studium usnadňují.
Samozřejmě nechyběl ani prostor pro diskusi. Ta byla pak obzvlášť obohacující, protože účastníci byli sami vysokoškoláci, pocházející z různých koutů Evropy, z nichž mnoho již zkušenost se zahraničním studiem mělo. Spoustu jejich rad jsem později během žádosti o Erasmus velice ocenila.
Spojení všech užitečných informací, příběhů ostatních a příjemného a motivujícího prostředí zapříčinilo to, co bylo vlastním cílem této konference – a to přesvědčit studenty se zrakovým postižením vyjet do zahraničí.
Tímto bylo rozhodnuto. Následoval však nelehký úkol – a to samotná realizace mobility. O procesu žádosti o speciální stipendium pro handicapované, ale i o mých zážitcích a poznatcích ze zahraniční univerzity, se dozvíte v dalších dílech této nové série. Druhý díl naleznete zde.
Facebook Comments