Autorka stojící v centru Drážďan

#

Když píšu tenhle článek, mám za sebou asi polovinu pobytu v Drážďanech. Nejsem tam na dovolené, na výletě, ani na žádné akci, ale na studijním výměnném programu Erasmus+. Poznámka pro ty, kdo neví o co se jedná: Jde mimo jiné o možnost vysokoškolských studentů vycestovat na jeden až dva semestry na partnerskou univerzitu do zahraničí. Mezi studenty je Erasmus čím dál populárnější, a to hlavně z důvodu bezpočtu výhod spojených s touto mobilitou. Člověk se zdokonalí v cizím jazyce, získá nové kontakty a vyzkouší si život v cizí zemi. Říkáte si, že je něco takového pro nevidomé nemožné? Možné je všechno.

O možnosti vyjet během studia na zahraniční univerzitu jsem slyšela ještě před nástupem na vysokou školu, což bylo před více než třemi lety. Tehdy, a ještě do nedávna, jsem si myslela, že jde o něco, co není nic pro někoho, kdo téměř nevidí, a že si o takových příležitostech můžu nechat jen zdát. Jenže od té doby se hodně změnilo.

 Už s účastí na ICC – mezinárodním vzdělávacím táboře pro mladé lidi se zrakovým handicapem – jsem si začala s myšlenkou, někam vyjet, zahrávat. Každý rok se na ICC totiž tomuto tématu věnuje relativně dost pozornosti. I tak jsem ale stále netušila, kde vlastně začít a co konkrétně podniknout.

Zlomový bod ale nastal až s účastí na projektu Campus Visually Impaired v německém Frankfurtu, který se konal v létě roku 2018. Můžu jistě říct, že nebýt této konference, kam jsem se shodou okolností dostala pouhou náhodou jako náhradník, tak tenhle článek s největší pravděpodobností dneska nepíšu. Proto jsem se rozhodla začít můj zahraniční příběh právě tady. 

Campus Visually Impaired

Ve zkratce, Campus Visually Impaired byla konference, organizovaná spolkem pro nevidomé DVDS v Německu. Ta byla zaměřena na evropskou internacionalizaci lidí se zrakovým handicapem. V pěti dnech jsme měli možnost vyslechnout si přednášky na téma studium a práce v zahraničí, a to ať už od studentů, kteří se sami podobných mobilit zúčastnili, tak i od zástupců organizací a samotných koordinátorů zahraničních mobilit na konkrétní univerzitě.

Dalším tématem pak bylo odstraňování bariér, usnadňující internacionalizaci a evropskou integraci. Dozvěděli jsme se tak třeba o mezinárodních i národních organizacích pro nevidomé a slabozraké a o jejich činnostech, o nejnovějších zákonech a návrzích, které se snaží odstranit bariéry ve veřejném životě, ale i o různých kompenzačních pomůckách, které samotné vysokoškolské studium usnadňují.  

Samozřejmě nechyběl ani prostor pro diskusi. Ta byla pak obzvlášť obohacující, protože účastníci byli sami vysokoškoláci, pocházející z různých koutů Evropy, z nichž mnoho již zkušenost se zahraničním studiem mělo. Spoustu jejich rad jsem později během žádosti o Erasmus velice ocenila.

Spojení všech užitečných informací, příběhů ostatních a příjemného a motivujícího prostředí zapříčinilo to, co bylo vlastním cílem této konference – a to přesvědčit studenty se zrakovým postižením vyjet do zahraničí.

Tímto bylo rozhodnuto. Následoval však nelehký úkol – a to samotná realizace mobility. O procesu žádosti o speciální stipendium pro handicapované, ale i o mých zážitcích a poznatcích ze zahraniční univerzity, se dozvíte v dalších dílech této nové série. Druhý díl naleznete zde.

Facebook Comments

Related Posts

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..