Festival Colours of Ostrava je jedním z největších a nejoriginálnějších festivalů u nás. Mimo to se ale jako jeden z mála pyšní i tím, že se snaží vyjít vstříc i návštěvníkům s postižením, samozřejmě včetně toho zrakového, a v rámci projektu Colours bez bariér nabízí spoustu zajímavých služeb. To je jedním z důvodů, proč jsem letos festival už po sedmé navštívila a níže vám přináším menší ohlédnutí za tím, jak jsem si festival užila, jaké možnosti se nabízejí návštěvníkovi se zrakovým postižením a malé zamyšlení nad tím, co by se ještě dalo vylepšit.
Den první – experimentování s parkováním, bezbariérová fronta, informace v Braillu a skvělá MØ
Letošní Colours pro nás začaly celkem netradičně, a to hledáním parkování co nejblíž areálu. Ale abychom to vzali všechno popořádku… Pro účastníky Colours s handicapem existuje spousta služeb a výhod, které jim mají usnadnit pobyt na festivalu. Téměř všech z nich můžou využít i zrakově postižení. Za zmínku stojí například možnost objednat si asistenci, která bude osobu během celého festivalu doprovázet, nechybí ani speciálně vyškolení asistenti pro doprovod nevidomých, což je něco, s čím jsem se prozatím nikde jinde nesetkala a před čím rozhodně smekám. Určitě by stálo za to si něco takového vyzkoušet, já jsem však s doprovodem problém neměla, protože jím je už od začátku našich návštěv můj podobně hudebně nadšený taťka.
Další výhodou pro návštěvníky s handicapem je možnost rezervace parkovacího místa hned vedle vstupu do areálu. I když nejspíš primárně určeno lidem s tělesným postižením, velkou výhodou to po léta bývalo i nám, protože na festival jezdíme autem (a po pravdě, hledat parkovací místo v centru Ostravy je dost nadlidský úkol i během všedního dne, natož tak, když se tam koná festival pro desetitisíce návštěvníků) a ona noční přeprava městem s bílou holí a hledání auta, byť s doprovodem, taky není žádná radost.. (jak jsme se letos přesvědčili). Letos každopádně došlo k tomu, že již v květnu, kdy se běžně o rezervaci žádá, bylo plně obsazeno. Hold se to o festivalu bez bariér mezi lidmi s postižením asi trochu rozmáchlo 🙂 Alternativou nám tedy bylo stání blízko jednoho podniku Vítkovic a asi kilometrová procházka.
Další překvapení, a bohužel opět nemilé, nás čekalo u vstupu. Začnu ale tím pozitivním: Pro držitele průkazů ZTP/P je cena vstupného výrazně nižší než cena běžné vstupenky a doprovod může jít zcela zdarma, což je pravděpodobně jedním z hlavních lákadel. Jak jsem se nedávno dočetla, letos se zúčastnilo i více než 1000 handicapovaných. Bohužel se ale tyto lístky dají koupit až na místě. Když si poslední dvě věty dáme dohromady, vyjde nám z toho hezká zhruba padesátimetrová fronta vozíčků, berlí, bílých holí a jiných nástrojů nevrle čekající, nadávající, a v našem případě posouvající se tempem dva metry za půl hodiny. I když jsme dorazili relativně brzy, začínali jsme mít strach, že s takovou bychom mohli prošvihnout hlavní hvězdu večera MØ, na kterou jsme především dorazili. Naštěstí se ale zaměstnanci po nějaké době chopili iniciativy a zapojili více prodavačů lístků, čímž pohyb fronty výrazně zrychlili a koncert MØ jsme stihli ještě s rezervou.
U vstupu pro „invalidy“ se nacházelo informační centrum Bez bariér. Letos zde nabízeli základní informace o službách Bez bariér v Braillově písmu a hmatovou mapu areálu, což jsem rozhodně velmi ocenila. Na druhou stranu mi ale chyběl nějak uzpůsobený program. Ten nebyl k dostání ani v Braillu, a bohužel ani v Colours aplikaci, protože ta nebyla pro odečítače obrazovky přístupná. V tomto centru si lze vyzvednout i klíč na bezbariérové WC.
Abych se ale vrátila ke středečnímu hudebnímu programu, jak už jsem psala, hlavním lákadlem byla zpěvačka MØ, která svou energickou show skvěle zahájila festival. Dokonce se nám povedlo se dostat i relativně blízko k pódiu, takže jsem byla schopná zachytit i něco vizuálně, to však na úkor zvuku, protože jsme stáli přímo u repráku. Po MØ ještě následovala procházka areálem a krátké objevování hudebníků, kteří vystupovali na bezpočtu menších pódií v areálu. Bylo toho na první den dost a tak jsme už před půlnocí zamířili domů.
Den druhý – kontrasty nejen v hudebním světě, překvapení a únava
Pátek byl pro mě asi nejdelším, ale i hudebně nejpestřejším festivalovým dnem. Tentokrát jsme dorazili již odpoledne, a protože jsme již měli na rukou festivalové pásky, fronty už nás žádné nečekaly. Prvním koncertem byl Ben Cristovao, který vystupoval s živou kapelou. Koncert jsem si užívala ze speciální tribuny pro držitele průkazu ZTP. Ta je podle mého názoru více vhodná pro lidi na vozíku, kteří díky ní mají na pódium lepší výhled. Pro mě se tribuna nachází bohužel příliš daleko na to, abych z koncertu něco zahlédla. Na to jsem však zvyklá, a navíc jsem se v klidu a bez mačkání mohla soustředit na koncert.
Poté jsme se přesunuli na hlavní scénu, kde už pomalu startoval Tom Walker, pro mě opět jeden z hlavních taháků letošních Colours. Po jeho skvělém koncertě, který jsem si mohla užít z relativní blízkosti, následovala menší pauza, během které jsme vyzkoušeli zdejší občerstvení, a shodou okolností se k nám připojilo několik známých. Vrátili jsme se znova na hlavní scénu, kde tentokrát vystupoval Rag’n‘Bone Man, lidí však bylo mnohonásobně více než na Tomu Walkerovi, a tak nám nezbylo nic jiného, než sledovat koncert z velké dálky. Ze začátku byla show trochu pomalejší, ale jakmile začal zpívat své známější písničky, atmosféra rázem ožila a zakončení bylo opravdu fenomenální.
Na vedlejší scéně se již připravoval islandský instrumentalista Ólafur Arnalds, které ho jsem popravdě předtím ani neznala, ale po celodenní únavě poskytl skvělý relax, kterému napomohlo to, že jsme si téměř „ustlali“ na travnaté ploše před obrazovkou v zadní části plochy. A musím říct, že jeho vystoupení pro mě bylo jedním z největších letošních překvapení. Po odpočinku jsme zamířili na Fresh stage, kde jsme zažili pravý opak předchozího koncertu, a tím byla divočina v podání kapely 47SOUL. I když mě koncert hodně bavil, nohy a záda se po dlouhém dni už tak moc hlásily, že jsme se vydali domů ještě před koncem.
Den třetí. – nestálé počasí, dvojí cesta na festival a jízda v podání Shaka Ponk
Třetí den jsme si kvůli nešťastnému rozložení účinkujících museli rozdělit na dvě půlky. Již brzy odpoledne jsme se i pod hrozbou blížící se bouřky vypravili na českého písničkáře Pokáče. I přes černé mraky a odpolední čas vystoupení nás překvapilo množství lidí, které si písničkáře rovněž přišlo poslechnout.
Po několikahodinové pauze jsme se vrátili až na koncert francouzského beatboxera SARO a francouzskou kapelu Shaka Ponk. Po předchozích zkušenostech z koncertu Shaka Ponk v roce 2014 jsme tušili, že máme očekávat velkou show a podařilo se nám získat místo rovnou pod výstupem z pódia mezi diváky, kde kapela trávila většinu koncertu. Na jednu stranu to nabízelo výhodu skvělého zvuku a přímého kontaktu se zpěváky, kteří s diváky všemožně komunikovali, a dokonce do nich skákali, na druhou stranu jsem si odnesla pár modřin a pošlapané nohy od těch, kteří se snažili v nabitém prostoru pod pódiem pogovat a skákat. Každopádně koncert Shaka Ponk byl pro mě vrcholem letošních Colours.
Den čtvrtý – velké finále a loučení
Po třech náročných dnech už nám moc sil nezbylo, čekaly na nás přitom největší pecky Coloursů, kapela The Cure se svým zhruba dvě a půl hodiny dlouhým setem, mimochodem jedna z nejoblíbenějších kapel mého doprovodu) a španělská zpěvačka Rosalía, na kterou jsem se zase hodně těšila já. Odcházeli jsme plni nadšení a hudebních zážitků. Pak už jen zbývalo rozloučit se s areálem a slíbit si, že se zase za rok vrátíme.
Závěrem
Musím říct, že se letošní ročník opravdu vydařil . Colours of Ostrava si rozhodně slabozrací a nevidomí můžou užít tak, jako žádný jiný festival, do dokonalosti se ale stále ještě pár vylepšení najde 🙂
Facebook Comments