Samostatné cestování nevidomých bez doprovodu může některým připadat nemožné, některým obdivuhodné a některým zábavné. Já sama bych se přiklonila k té třetí variantě. Jen si představte skupinku několika nevidomých dobrodruhů máchajících bílými holemi, držících se jeden druhého za ramena a hledajících cestu z hlavního nádraží na letiště…, ale o tom zase někdy příště. Tentokrát bych vám chtěla povyprávět příběh, který zase až tak veselý nebyl a který se nám stal právě během jedné z takových cest.
Cestování poslepu
Je neděle večer a já, společně s třemi dalšími nevidomými, se vracíme ze vzdělávacího víkendového pobytu ICC Weekend, který se konal v Belgii. Jelikož šlo o akci, kam se účastníci musí dopravit sami, rozhodla jsem se společně se starými známými přáteli znovu uvést teorii o samostatném cestování poslepu v praxi.
rámci Evropy, a snad i světa, platí to, že na letištích má každý člověk s postižením právo na bezplatnou asistenci během odbavování, letištních kontrol i nástupu do letadla. V praxi to vypadá tak, že si již před plánovanou cestou emailem zařídíte u letecké společnosti asistenci na letišti, případně si ji můžete vyžádat rovnou při odbavení. Pak si vás přebere asistent, který vás provede letištěm rovnou do letadla. Stejně to pak probíhá i v cílové destinaci. Na samotnou palubu s vámi ale asistent přirozeně nepůjde, takže by se o potřebné měl postarat palubní personál. Jenže tady nastal náš problém.
Na cestě z Belgie
Já, ani mí přátelé nejsme v létání žádní nováčci. Dokonce jsme na stejné lince, tedy Praha-Brusel a Brusel-Praha, a se stejnou společností (Brussels airlines, ne žádnou nízkonákladovou) letěli již několikrát. Ostatní účastníci těchto mezinárodních akcí přirozeně létají samostatně v rámci celého světa. V našem případě postup vždy vypadal následovně: Po přednostním nástupu nás letušky usadí na místa, provedou osobní instruktáž ohledně bezpečnosti a zeptají se, zda jsme všechno pochopili a zda ještě něco nepotřebujeme. V mnoha případech jsme se setkali rovnou se vzorovým jednáním s ohledem na osoby se zrakovým postižením. Jelikož je v té době většinou letadlo prázdné a člověk se cítí tak trochu jako VIP, nechybí často ani dobrá nálada a prostor pro vtipy.
Právě s takovou dobrou náladou jsme po „dobrodružné“ cestě letištěm na asistenčním vozítku dorazili do letadla. Na místa nám, tuším, pomohla ještě letištní asistence. První větou ze strany letušky bylo, zda jsme opravdu všichni úplně nevidomí. I když já, ani jedna z kamarádek, zcela nevidomé nejsme (ne úplně, ale prakticky :-)), pro jednodušší komunikaci jsme odpověděli, že ano. Očekávali jsme příslušnou instruktáž o nafukovacích vestách a kyslíkových maskách, kterou jsme mimochodem již znali téměř zpaměti. Nic takového se ale nestalo a letuška se bez jakékoliv reakce odebrala pryč.
Do tohoto bodu nám nepřišlo vůbec nic divného, ba právě naopak – panovala mezi námi velmi dobrá nálada. Do letadla se mezi tím začali trousit ostatní cestující. Po několika minutách se dostavila jiná letuška, která se nás nezeptala na nic jiného, než na stejnou otázku jako předtím – a to, jestli jsme vážně všichni nevidomí. Tentokrát ale použila tak trochu nevěřícný tón. Opět jsme odvětili, že ano. Ten tón jsem si vysvětlila jako projev obdivu – moje chyba :-). Pokračovala tvrzením, že něco takového není povoleno a že proto, abychom mohli cestovat, musíme mít pro každé dva nevidomé jednoho vidícího průvodce, načež nám jako výjimku nabídla, že se zkusí zeptat cestujících sedících v blízkosti, zda by za nás nemohli převzít během letu zodpovědnost.
Dobrá nálada rázem opadla, a vystřídal ji strach a v mém případě i zlost. Není přece tohle ta stejná společnost a stejná trasa, na které jsme ještě před třemi dny cestovali bez jakýchkoliv problémů? Změnili snad během těch tří dnů svoje přepravní podmínky a vymysleli nová pravidla pro přepravu nevidomých? Opravdu nám tím chtějí říct, že nás nezavezou domů, protože nevidíme?
Mezitím, co jsme si pokládali takové otázky, se letadlo dalo do pohybu. Letuška následně položila otázku několika cestujícím, kteří seděli za námi, zda by se o nás nemohli „postarat“ (přímý překlad). Celý rozhovor jsem z důvodu hluku na palubě neslyšela, ale vím, že kombinace letuščiny angličtiny se silným francouzským přízvukem a českých turistů, kteří vůbec nepochopili, o co se jedná, příliš plodná nebyla. Nakonec jí na dotaz ale kývli a ona bez jediného slova zmizela.
Letadlo se už v tu dobu nacházelo na ranveji a vypadalo to, že se chystá každou chvílí vzlétnout. Napovídal tomu i čas odletu, a tak jsme předpokládali, že se vše vyřešilo. To ale nebyla nejspíš tak úplně pravda. Místo vzletu letadlo naopak zastavilo a začalo nabírat desetiminutové, dvacetiminutové a nakonec až třicetiminutové zpoždění. Na palubě vzrůstal neklid a nejen v našich hlavách se utvářela myšlenka, že to asi bude mít něco společného s našimi osobami. Stejného podezření byli i oni ochotní Češi, kteří seděli za námi a stále se dohadovali, o koho že se to mají starat…
Po nekonečných minutách se opět objevila letuška. Zda jsme s ní už mluvili, jsem netušila. Zazněla ale opět stará známá otázka: vy jste opravdu všichni nevidomí? V tu chvíli už mi došla trpělivost a řekla jsem, že já a moje kamarádka nejsme a že se o ty „slepce“ dokážeme při nouzi postarat, načež jsem jí na důkaz ukázala na únikový východ. Ten se nacházel o řadu před námi, takže jsem jeho osvětlení i jako prakticky nevidomá viděla. Tentokrát se letuška zdála spokojenější a se slovy, že toto sdělí kapitánovi, odešla. Asi po pěti minutách na to jsme se konečně vznesli do vzduchu.
Po tomto zážitku, četných turbulencích a přistávání na autopilota v úplné mlze jsme se něco před půlnocí konečně octli v Praze. Kvůli zpoždění kamarádce ujel poslední vlak domů. I tak může skončit výlet čtyř nevidomých, když si někdo uvezme, že handicapovaní nemohou cestovat sami.
Článek nepíšu proto, abych si na něco stěžovala, ale proto, abych upozornila na to, že kvůli neinformovanosti a ignoraci se můžou lidé s handicapem ocitnout v neřešitelné situaci. Nejhorší na všem je, že jsme nedostali žádné vysvětlení a tak se o některých věcech můžeme stále jenom dohadovat. Bylo zpoždění, které způsobilo na palubě takový poprask, opravdu způsobeno tím, že se nemohl personál dohodnout na tom, zda ty nevidomé vysadit nebo přepravit? Pořád si říkám, co by se stalo, kdybychom byli všichni opravdu zcela nevidomí, a nebo nemluvili všichni plynule anglicky …
Facebook Comments