Konec invalidů a slepců v Čechách aneb názor na to, jak správně nazývat lidi s postižením

Nedávno se nám na internetu rozpoutala vášnivá diskuse o tom, jak správně označovat zdravotně handicapované; nebo nyní už vlastně osoby s postižením? Příčinou se stal zástupkyní ombudsmana nově vydaný manuál „Jak mluvit a psát o lidech a s lidmi s postižením“. Pojednává o tom, jak by měli novináři správně nazývat nás: tedy ty, které v životě doprovází určité postižení. Běžná slova jako vozíčkář, autista nebo slepec už prý nejsou „korektní“… Tak jak to tedy je?

Názorově na tom asi bude každý z nás trochu jinak. Znám „postižené“, kteří sami sebe nazývají „kriply“ a nevidomé, kteří si říkají „krtci“. Umět si ze sebe sama udělat legraci je přece základ. Na druhou stranu, v některých kontextech je na správné označení opravdu potřeba dávat pozor. I proto některá nová doporučení vítám.

Publikace vznikla ve spolupráci s lingvisty, speciálními pedagogy a samotnými lidmi s handicapem a je určena novinářům. Jako prakticky nevidomá, která mám v oblasti speciální pedagogiky pár osobních zkušeností, a jako vystudovaná lingvistka, bych se ráda k problematice také vyjádřila. Chtěla bych zdůraznit, že v tomto případě jde jen o můj vlastní názor a chápu, že tato problematika vyvolá mnoho dalších protichůdných názorů.

Krátce k roli jazyka

Jazyk je nástroj, pomocí kterého vnímáme realitu, může ji dokonce sám utvářet. Proto není divu, že se vlivu jazyka v dnešní době věnuje tolik pozornosti. Je to jen další výmysl moderní společnosti nebo se v tomto případě opravdu dá pomocí slov změnit realita? Pomůže úprava jazyka k tomu, aby lidé, stejně jako v Orwellově knize 1984, změnili i své hodnoty a chování? Jde celkově o problém, který se v lingvistice diskutuje již od časů starých řeckých filozofů a odpověď na něj je rovněž spíše filozofického rázu. Já se sama přikláním k názoru, že jazyk na chování určitý vliv mít může.

Tři modely postižení

Zástupkyně ombudsmana nám v příručce představuje tři základní modely toho, jak se na postižení můžeme dívat. Podle medicínského modelu jsou osoby s postižením vnímány převážně jako příjemci péče, tedy lidé závislí na druhých, kterým v podstatě postižení neumožňuje běžný život.  Je třeba zmínit i to, že postižení je problém samotného jedince. Podle sociálního modelu je naopak pouze konstruktem společnosti, která z postižení činí něco zvláštního a proto jej v běžném životě neakceptuje tak, jak by měla.  Třetí model potom kombinuje prvky obou modelů.

Proč zde toto zmiňuji? Protože spousta výrazů týkajících se postižení poukazuje právě na dnes již zastaralý model medicínský. Všechna slova zmiňující druh postižení, jako např. hluchý, slepec, vozíčkář či mentálně retardovaný, by proto měly být nahrazeny slovními spojeními, které začínají slovem člověk. Staví tak do popředí to, že i člověk s postižením je v první řadě člověkem. Tuto myšlenku považuji určitě za hodnou zamyšlení. Otázkou ale je, jak a zda vůbec jde něco takového uplatnit v praxi.

Opravdu trpíme?

Druhým návrhem je zbavit se výrazů, které upozorňují na bezmocnost osob s postižením, např. „být upoután na vozík“ nebo „trpět postižením“. I v tomto případě jde určitě o krok správným směrem. I když jde o již pevně zakořeněné výrazy, věřím, že se nám je podaří nahradit lepšími výrazy. Místo „být upoután na vozík“ tak můžeme třeba používat společné spojení „používat vozík“ nebo „být na vozíku“. Místo „trpět postižením“ pak můžeme jednoduše říct „mít postižení“. Nic těžkého na tom není a alespoň mně to udělá radost.

 POZOR INVALIDA!

Řeč došla i na mého oblíbeného invalidu. Zde se navrhuje opět použít výraz člověk s postižením, který je pořád proti invalidovi rozhodně lepším řešením. I když jde o příručku pro novináře, měli by si ji povinně přečíst i pracovníci dopravního podniku, nebo ti, co jsou zodpovědní za hlášení majáčků v autobuse…

Pro ty, co ještě netuší, kam tím mířím: Já, jelikož mám zrakové postižení, používám takzvanou VPN vysílačku, pomocí které si můžu např. nechat přečíst číslo autobusu nebo spustit zvukovou signalizaci na semaforu. A právě tato vysílačka disponuje ještě jednou funkcí, o kterou mi jde: Po zmáčknutí tlačítka se otevřou přední dveře dopravního prostředku. na tom by nebylo nic divného, jenže po otevření se přes celý autobus nebo tramvaj ozve hlasité pípnutí, následované zvoláním: POZOR INVALIDA! Samozřejmě potom o pohledy ostatních cestujících není nouze… Myslím si, že více trapně už se „člověk s postižením“ opravdu cítit nemůže…To už rovnou mohli říct POZOR ZLÝ PES!  nebo POZOR ZLODĚJ!  Ano, s invalidou tedy nejlépe doopravdy skoncovat.

A co „slepci“?“

Jedním z dalších návrhů na vylepšení jazyka médií, je vyhýbat se slovům slepý, slepec, ale i např. nevidomý. Rozhodně souhlasím s tím, že „slepec“ by se určitě na veřejnosti již nikdy objevit neměl. Zda „slepý“ či „nevidomý“ již však zůstává otázkou. Sama se kloním k označení „nevidomý“, některým toto ale může naopak vadit, jelikož toto slovo poukazuje na deficit. Řešením celé situace by mohlo být nahrazení přídavných jmen již dříve zmíněnou variantou. Místo „nevidomý“ tak můžeme říct „člověk se zrakovým postižením“ nebo „člověk, který je nevidomý“. Dle mého však toto není v praxi příliš použitelné, jelikož čeština se snaží především zkracovat a napomáhá tomu i online komunikace.

Změna se týká i „slepeckých“ pomůcek. Místo „slepeckých holí“, „slepeckých psů“ nebo „slepeckého písma“ by se měly tyto pomůcky nazývat vlastními oficiálními jmény. Těmi je „bílá hůl“, „vodicí pes“ a „Braillovo písmo“. V tomto případě jazykově příliš velký rozdíl necítím. Ať už jde o hůl bílou nebo slepeckou, nic to nemění na tom, že se bez ní na ulici neobejdu.  (Tedy pokud ji ovšem někdo nenazve tyčí, tyčkou nebo klackem: Ano, všechny tři výrazy už jsem bohužel slyšela a rozhodně nešlo o nadsázku). Chápu ale smysl toho, proč se tyto nové názvy doporučují. Všechny zmíněné pomůcky totiž mohou používat i osoby slabozraké či se zbytky zraku. Často dochází k tomu, že si veřejnost myslí, že „slepecké“ pomůcky jsou pouze pro zcela nevidomé. Přitom většina jejich uživatelů stále zbytky zraku má. Tohle doporučení si každopádně vezmu k srdci.. Zpětně, když edituji tento článek, mám sto chutí odstavec vymazat, protože dnes již pomůcky označuji výhradně jejich skutečnými názvy.

Ne jakým slovem, ale jakým způsobem

Na závěr je třeba zmínit to, že naši komunikaci netvoří pouze jazyk, ale i spousta ostatních faktorů, kterými je intonace, gestikulace nebo mimika. Jak frázi „člověk se zrakovým postižením“, tak slovo „slepec“ můžeme říct opovrhujícím i laskavým či neutrálním tónem.  A právě toto bychom měli brát především v úvahu.

Shrnutí

Jak to vše shrnout? Určitě stojí některé návrhy k zamyšlení. Je ale třeba pamatovat na to, že pokud nazveme nevidomého člověkem, který je nevidomý, nezmění to nic na tom, že prostě nevidí. To, že z něj uděláme člověka, nesmaže to, že stále ono postižení má. Nezměníme ani to, že čas od času od nás přece jenom tu pomoc potřebovat bude. Tím, že upravíme slovní spojení, nezměníme to, že lidé s postižením nebudu ve společnosti diskriminováni.

Jazyk sice může s utvářením reality pomoci, nezmění ale naše názory a chování.  Pokud zůstanou určité věci lidem s postižením nepřístupné, a pokud se budeme k těmto lidem chovat nezodpovědně, nezmění se ani začlenění těchto osob ve společnosti.

Protože je příručka určena především novinářům a reportérům a protože média dnes, více než kdy jindy, hrají v životě každého z nás důležitou roli, vidím ve zmiňovaném doporučení krůček správným směrem. Kde jinde totiž se změnami začít, než u těch, kteří nám realitu zprostředkovávají.

Budu se doporučením řídit? Nejspíš se nad každým použitým výrazem ve svých článcích ještě víc zamyslím. Problémem je ale to, že pokud bych měla o „nevidomých a slabozrakých“ mluvit pouze jako o lidech se zrakovým postižením, vytratila by se možnost využívat při psaní rozmanitost češtiny.

Příručku si můžete přečíst zde. Mimo doporučení ohledně jazyka se zabývá např. i správnou komunikací s osobami s postižením.