Není novinkou, že jako nevidomí a slabozrací máme v profesním životě i přes nejnovější technologie stále poněkud omezené pole působnosti. O začleňování nebo naopak diskriminaci zrakově postižených v dopravě, škole či práci slýcháme ze všech stran. Samozřejmě jsou tato témata nesmírně důležitá, život ale není jenom o práci a povinnostech.  Podstatnou část tvoří u každého z nás zábava a volný čas. Ačkoli si spousta lidí tento problém neuvědomuje, ztráta zraku může v určité míře omezovat život i v této oblasti. Proto bych se chtěla v následující sérii článků zabývat tím, jak si volný čas užít naplno i se zrakovým handicapem.

Sport, ať už profesionální nebo rekreační, je určitě součástí života každého z nás.  Teď si ale zkuste zavřít oči a představit si, jak by vypadaly disciplíny jako fotbal, tenis, střelba nebo třeba lyžování poslepu? Pokud nejste sebevrazi nebo naopak násilníci, tak asi ne příliš úspěšně…

Není ale třeba zoufat.  Stále existuje spousta sportů, které můžeme po větší či menší úpravě provozovat i jako zrakově znevýhodnění.

Než se pustíme do samotných sportů, je ještě třeba podotknout, že u určitých zrakových vad, především pak u nemocí sítnice, kde by mohlo při sportu dojít k trvalému poškození, se ze zdravotního hlediska nedoporučuje provozovat ani sporty, které jsou pro zrakově postižené určeny. Musíme tedy vzít v úvahu to, že se i přes bohatou nabídku automaticky ne každý zrakově postižený některému ze sportů věnuje nebo může věnovat.

Na individuální sporty s trasérem

Běh, plavání, horolezectví, lyžování nebo jízda na běžkách, bruslení a cyklistika mají jedno společné – všechny vyžadují jen menší úpravy proto, aby je nevidomí a slabozrací mohli bez problémů vykonávat.  Snad kromě plavání je u všech zmíněných sportů ale nutný průvodce nebo takzvaný trasér, který funguje jako navigátor. Ten má za úkol nevidomému popisovat trasu a zabránit nebezpečným situacím. Je běžné, že navigátor bývá označený třeba reflexní vestou a zařízením, které vydává snadno rozpoznatelný zvuk. Pokud nemůže být zajištěn přímý kontakt, je nezbytné i nějaké komunikační zařízení. Abychom předcházeli zraněním, je samozřejmě vhodné, aby i nevidomý sportovec byl výrazně označen, a to třeba reflexní vestou s nápisem nevidomý.

Ve dvou se to lépe šlape

Cyklistika je pak zvláštním případem spolupráce mezi průvodcem a handicapovaným. Na běžné kolo si těžce zrakově postižený ze zřejmých důvodů nesedne, zajímavou alternativou je ale takzvaný Tandem nebo dvojkolo. Za řídítky sedí vidící řidič a za ním nevidomý nebo slabozraký. Ten se však v tomto případě rozhodně neulívá, protože šlapat musí rovnoměrně oba.

V záběru jsou dvě tandemová kola. Na každém sedí za řídítky vidící osoba a za ní nevidomý. Obě kola se zrovna snaží vyjet
Jízda na tandemovém kole je zajímavou alternativou cyklistiky

Máme i vlastní sporty pro lidi se zrakovým postižením

Přizpůsobit týmové sporty tak, aby je mohli dělat zrakově znevýhodnění, je už těžší. Proto se v tomto případě dá mluvit spíše o sportech specificky vymyšlených a upravených. Mezi ty nejznámější patří futsal pro nevidomé, goalball a showdown.

Zvuková střelba

Na začátek bych vám chtěla představit zvukovou střelbu. Ta sice nemusí vždy být týmovou záležitostí, zcela jistě jde ale o sport specificky upravený pro potřeby nevidomých. Jde o disciplínu, která není zas tolik rozšířená, přesto se v ní i u nás konají turnaje. Osoba, která má na očích černé klapky, má za úkol trefit se pomocí zvukových signálů do terče.

Střílí se upravenou verzí běžné pistole, která ale střílí pouze virtuálně. Zbraň vyzařuje laserový paprsek, který poté, co se přiblíží k terči, začne vydávat zvuk. Čím blíže je paprsek středu terče, tím vyšší zvuk se ozývá.  Cílem není samozřejmě nic jiného, než se trefit co nejblíže středu terče. Po výstřelu hlasový výstup oznámí, kolik bodů střelec trefil.  Nevidomí a slabozrací můžou buďto soutěžit mezi sebou nebo hrát pouze jako jednotlivci. Zvuková střelba je obvykle dostupná v centrech, které se zabývají pomocí osobám se zrakovým postižením. Pokud ale disponujete většími finančními prostředky, neměl by být problém koupit si celý set i domů.

Pavlína drží v ruce zbraň a střílí laserem na terč
Zvuková střelba v praxi

Showdown

Mým druhým nejoblíbenějším sportem je Showdown, někdy také nazývaný stolní tenis pro nevidomé. Hráči jsou obvykle dva, ve výjimečných případech i čtyři.  jako v předchozím případě má každý na očích klapky. Měly by tak být pro všechny hráče zajištěny stejné podmínky.

Hraje se na zhruba tři a půl metrovém stole, který je uprostřed rozdělen deskou a po stranách ohraničen mantinely. Každý hráč má svou zhruba třiceticentimetrovou branku, kterou si při hře chrání a zároveň se snaží soupeři dát gól. Hraje se s hladkým míčkem z pevného materiálu, ve kterém jsou umístěny pohyblivé kuličky či jiné předměty vydávající chrastivý zvuk. Hráči pak mají rukavici, aby předešli zraněním. I když se to na první pohled nemusí zdát, míček totiž při hře může nabrat i pořádně velkou rychlost a není výjimkou, že nedopatřením opustí i hrací stůl. Showdownovým stolem disponuje u nás rovněž každé větší zařízení pro pomoc zrakově handicapovaným.

Jak zvukové střelbě, tak showdownu se ve volném čase věnuji. Navštěvuji totiž každý týden sportovní klub ve středisku pro pomoc zrakově postiženým Kafira, která potřebným vybavením disponuje. A je třeba říci, že kromě sportovního vyžití si během her užijeme i spoustu zábavy.

Pavlína hrající Showdown.
Showdown

 Goalball

Nyní se přesuňme ke sportům míčovým. Jednou ze dvou nejznámějších míčových disciplín je Goalball. Tento je poněkud těžší srovnat s nějakým běžným sportem, protože byl navržen specificky pro lidi se zrakovým postižením. Jak už je zvykem, i zde jsou v první řadě potřeba klapky na oči. Pro vyrovnání zrakového vjemu je používá šest hráčů rozdělených do dvou týmů po třech. Jako u Showdownu jsou základem hry branky a ozvučený míč. Ty jsou však v tomto případě mnohem rozměrnější. Brány mají devět metrů, délka hřiště je pak metrů osmnáct.  

Míč je asi nejpodobnější tomu basketbalovému, jen rozměrové menší. Jeho nedílnou součástí jsou ale rolničky, které vydávají chrastivý zvuk. Cílem je jednoduše střelit soupeřovu bránu a bránit tu svou.

Futsal pro nevidomé

Fotbal, nebo také zvaný futsal pro nevidomé, je adaptací běžného fotbalu. Na hřišti se nachází z každého teamu čtyři nevidomí hráči, vidomý brankář a navigátor, který stojí za bránou soupeře a své hráče k ní orientuje. Samozřejmě nesmí chybět rozhodčí a trenéři. Hřiště měří 40×20 metrů. Míč je i v tomto případě vybaven zvukovým signálem. Hráč, který má zrovna míč, musí nahlas volat slovo „voy“, tedy španělsky „jdu!“. Jde o sport spíše kontaktního charakteru. V ČR nyní existují dva kluby – v Praze a v Brně.

Závěrem

Pokud jde tedy o sport, i pro nevidomé a slabozraké existuje možná více možností, než by člověk očekával. Pokud jste si tedy ještě žádný nevyzkoušeli, možná jeden z představených sportů čeká právě na vás.

Více informací o pravidlech a samotných sportech: http://www.sport-nevidomych.cz/

Facebook Comments

Related Posts

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..