Cestovat, poznat novou kulturu, potkat lidi se stejnými zájmy a problémy z celé Evropy, dozvědět se o věcech, které vám v mnohém usnadní život, procvičit si angličtinu a zažít spoustu zábavy. Nezní tohle slibně pro každého mladého člověka? A co teprve pro nevidomé a slabozraké, kteří se nacházejí asi v nejdůležitějším období, kdy se musí rozhodnout, jakou cestou se v životě vydají?
Opravdu, taková příležitost existuje; říká se jí ICC – International camp on communication and computers, je pořádána každý rok jednou evropskou zemí a můžou se jí zúčastnit nevidomí a slabozrací mezi 16. a 21. rokem. Já jsem se ICC zúčastnila poprvé v roce 2017, a i když to tehdy byla náhoda, se samotným přihlášením jsem hodně dlouho váhala a před odjezdem jsem měla velký strach, s odstupem času si říkám, že to bylo asi nejlepší rozhodnutí, co jsem kdy mohla udělat. Akce jsem se zúčastnila i v následujících letech, takže jsem kromě Belgie, kde se konalo moje první ICC, vycestovala i do Chorvatska v loňském roce a do Velké Británie letos.
Co je vlastně ICC?
Pořád jsme se ale nedostali k tomu hlavnímu bodu. Co je vlastně na ICC tak unikátního a proč bych ho doporučila každému? Celá akce se vlastně skládá z workshopů na různá témata týkající se života se zrakovým postižením. Ať už jde o kompenzační pomůcky, práci s počítačem, prezentační a sociální dovednosti nebo například o vzdělávání, hudbu, cestování nebo vodicí psy. Skladba workshopů je velmi pestrá a každý rok jiná, takže si každý vybere podle svých zájmů a potřeb. Mimo workshopy se ve večerních hodinách konají volnočasové aktivity. Během těch si pak člověk může vyzkoušet různé sporty, zahrát si na hudební nástroje, relaxovat nebo se zúčastnit nějaké společenské aktivity.
Pořád jsem se ale nedostala k tomu pro mě nejdůležitějšímu, a to k neustálému kontaktu s vrstevníky z celé Evropy a dokonce i Japonska, kteří se nacházejí ve stejné situaci jako vy. Za ty tři roky jsem měla možnost potkat nespočet úžasných lidí, s kterými zůstávám v kontaktu a z nichž někteří se stali mými nejlepšími přáteli. Zpětně lze dodat, že jsem se díky kontaktům z ICC dostala i k jiným organizacím a dokonce k zaměstnání.
Co mi ICC dalo?
Pokud pominu přátele, o kterých jsem se již zmiňovala, na první příčku bych jednoznačně umístila sebevědomí. Pro někoho jako já, kdo až do té doby znal sotva dva další nevidomé, kdo se bál vyjít na ulici s bílou holí, kdo téměř nikdy necestoval bez rodičů a kdo neměl tušení o tom, co chce v životě dělat, to byla opravdu velmi velká změna. Najednou jsem se octla mezi lidmi, kteří se nacházejí v úplně stejné situaci a co víc, mezi lidmi, kteří jsou samostatní a sebevědomí, kteří sami cestují, mají práci, která je baví nebo mají před sebou jasné cíle a kteří přijeli proto, aby se o své zkušenosti podělili. Mimo to jsem zjistila, jaké úžasné technické vymoženosti, o kterých jsem nikdy v Česku neslyšela, jsou již v jiných zemích k dispozici a jaké užitečné informace jsem si odnesla z workshopů. To, jak se žije v jiných zemích, bylo rovněž obohacující a to, že jsem měla možnost procvičit si cizí jazyky, beru za obrovskou výhodu a zkušenost.
Závěrem
Za účast a vznik takovýchto projektů vděčím hlavně našim národním koordinátorům ze střediska Teiresiás, a organizacím jako Světluška nebo Leontinka, které akce finančně podporují. ICC je téma, kterému bych se zde ještě v nejednom dalším článku ráda věnovala. To, co jsem napsala zde, by se dalo brát jako pouhý úvod, o konkrétních ročnících či zážitcích jistě něco dalšího vznikne. Chtěli byste další článek na toto téma?
Facebook Comments