Dlouho jsem přemýšlela, o čem by měl být první článek na těchto stránkách. O čem by si každý návštěvník neznalý problematiky zrakového postižení měl přečíst? Jak nejlépe překonat pomyslnou zeď neznalosti mezi vidícími a nevidomými a z toho vznikající předsudky? Níže najdete deset nejčastějších mýtů, které o lidech se zrakovým postižením ve společnosti kolují.
1. člověk buď vidí normálně nebo nevidí vůbec
Ne, opravdu ne, postižení zraku je široké spektrum, kde zcela nevidomí tvoří pouze malou část. Existují stovky různých příčin, proč lidé přicházejí o zrak. Někdo se s postižením zraku už narodí, někdo jej získá později v životě. Příčinami zrakového postižení je genetika, předčasné narození, jiné zdravotní potíže nebo třeba zranění. Jistá je jedna věc – každý typ zrakového znevýhodnění se projevuje jinak. Různé nemoci mají různé stupně, dokonce i dvě osoby se stejnou oční vadou v podobném stádiu můžou vidět úplně jinak.
Jedni vidí pouze na dálku, jiní pouze na blízku. Jedni vidí jen středem zorného pole, jiní pouze periferně. Někomu vadí světlo, někomu tma a někdo má problém s barvami. Někteří lidé se zrakovým postižením dokáží přečíst zvětšený či jinak barevně upravený text, jiní používají Braillovo písmo nebo odečítače obrazovky. Někteří jsou schopni samostatné orientace, jiní pro ni potřebují bílou hůl. Vše je velice individuální. Proto, když zjistíte, že má někdo zrakové postižení, jistě se nikdo neurazí, když ho poprosíte, aby vám popsal, jak vidí.
2. Bílá hůl = nevidomý
Toto tvrzení navazuje tak trochu na předchozí bod. Každý si zřejmě nevidomého člověka spojí s bílou holí. Není však nic divného na tom, že bílou hůl používají kromě zcela nevidomých i lidé se zbytky zraku. To znamená, že bílá hůl automaticky neznamená, že člověk vůbec nic nevidí. Navíc existuje více typů bílých holí – mimo jiné signalizační a orientační. Orientační je delší a člověk ji používá většinou při samostatném pohybu. Úkolem této hole je vyhledávat překážky a orientační prvky na chodníku. Hůl signalizační slouží hlavně k tomu, aby upozornila kolemjdoucí na to, že osoba, která ji používá, má problém se zrakem. Může být ale použita například i k vyhledávání schodů a podobně. Existují i případy, kdy člověk např. s šeroslepostí používá hůl jenom v noci, nebo kdy si osoba se zbytky zraku vytahuje hůl jen v nerovném terénu nebo při přecházení vozovky. Občas se tedy stává, že bohužel takového jedince někdo nařkne z toho, že slepotu jen předstírá.
Když si to vezmeme z druhé strany, ani všichni zcela nevidomí lidé bílou hůl nemusí vždy používat, a to například v doprovodu jiné osoby nebo při chůzi s vodícím psem.
3. Nevidomé nezajímá vizuální svět
To, že má člověk problémy se zrakem, neznamená, že žije naprosto odříznutý od ostatních lidí a že se nezajímá o nic „vizuálního“ – a to o knihy, televizi, práci s počítačem, sociální sítě až po fotografie nebo dokonce výtvarné umění. Kdysi tomu vážně tak bylo, že lidé s těžkým postižením zraku neměli přístup k většině informací, protože ty byly tištěny. Takže se všichni museli spoléhat na pomoc ostatních. Doba ale pokročila, a zároveň s ní i technologie, která pomáhá zrakově postiženým kompenzovat vizuální vnímání jinými smysly – a daří se to poměrně dobře. Tento bod by byl jistě tématem nejednoho zvláštního článku. Ve zkratce ale můžu říct, že existují stovky různých zařízení, programů a aplikací, které jsou schopné předčítat obsah obrazovky počítače nebo jej dokonce převádět do Braillova písma, rozpoznávat tištěný text, popisovat fotografie míst i osob, rozpoznávat bankovky či barvy, navigovat nevidomého na konkrétní místo, zvětšovat a různě upravovat vzhled stránek nebo tiskovin, hlásit čísla dopravních prostředků nebo spouštět zvukový signál na semaforech nebo která pomáhají lidem během běžných domácích činností jako vaření či praní. Televizi si dnes lze pustit i s audiodeskripcí, která říká nevidomému, co se děje na obrazovce, a vizuální prvky jako grafy a obrázky jde přizpůsobit mimo jiné i do podoby, kterou nevidomý rozpozná hmatem.
4. Nevidomí se nezajímají o svůj vzhled
Když člověk špatně vidí nebo nevidí vůbec, nezajímá ho, jak vypadá a co má na sobě. Ano, občas se tohle bohužel stále stává, ve většině případů jde ale o opak. Občas bývá v tomhle ohledu rozdíl mezi lidmi, kteří se již nevidomí narodili a těmi, kteří přišli o zrak později v životě. To se často projevuje například při vnímání barev nebo vzorů. Jak se vlastně úplně nevidomí oblékají? S nákupem oblečení jim většinou pomáhá někdo jiný, to ale neznamená, že nemůžou mít svůj unikátní styl. Navíc bývají tito lidé mnohem víc pořádní, tím pádem mají přehled o tom, kde se konkrétní tričko nebo kalhoty nachází. Někteří si dokonce oblečení seřazují a označují podle stylů či barev, takže potom nemají problém najít ten správný kousek. Něco podobného platí například i u česání a líčení, tady však výsledek ovlivňuje hlavně cit a praxe.
5. Vyhýbat se „vizuálním slovům?“
„uvidíme se zítra“, „koukej co mám“, „nechceš si to prohlédnout?“ Spousta lidí má dojem, že by se měli při hovoru s nevidomým vyhýbat podobným frázím, nemluvit o něčím vzhledu nebo o barvách. To je omyl – většina nevidomých a slabozrakých tyto fráze normálně používá a nepřijde jim na tom nic divného. Pozor ale na gesta a slova jako „támhle ten“, „polož to támhle“ nebo „ty tam“. Proč? Zkuste si zavřít oči a odpovědět si sami 🙂
6. Nevidomí = postižení, tudíž hloupí
Původně jsem tenhle mýtus do tohoto článku ani nechtěla zařazovat. Přesto už jsem se i s takovýmto tvrzením setkala. Zřídka se stává, že člověk, který má zrakové postižení, má zároveň i jinou formu znevýhodnění včetně toho mentálního. Ale to, jakou inteligencí byl někdo obdařen, nemá s tím, jak vidí, nic společného. Když proto budete mluvit na nevidomého, nemusíte na něj mluvit pomalu ani zřetelně a ani s ním jednat jako s malým dítětem, nebo ho dokonce ignorovat a bavit se pouze s jeho doprovodem.
7. Nevidomí mají absolutní sluch a jiné „zvláštní“ schopnosti.
Když někdo přijde o zrak, musí se naučit více spoléhat na jiné smysly, ve většině případů na sluch. To z nich ale nečiní ve všech případech klavírní virtuózy s absolutním sluchem nebo seriálové superhrdiny, kteří se pohybují jako netopýři. Ano, stát se to může, ne však automaticky. Většinou se jedná spíše o hodiny a hodiny tréninku. Navíc i v tomto případě je to značně ovlivněno tím, zda se člověk již nevidomý narodí nebo ne.
8. Nevidomí se mohou uplatnit jen jako maséři, ladiči pian a pletači košíků
Sehnat práci se zrakovým postižením opravdu není jednoduché. Jako u ostatních lidí ale záleží především na vašich dovednostech, znalostech a vzdělání. Kdysi se nestávalo příliš často, že by někdo s těžkým postižením zraku studoval na vysoké škole, dnes je to už zcela běžné. Proto přibývá i více a více nevidomých a slabozrakých, kteří mají výborné znalosti v oborech jako informatika, právo, jazyky, psychologie, pedagogika a jiné. Zda si práci dokáží najít záleží jednak na jejich vytrvalosti a aktivitě, ale i na ochotě a zkušenostech zaměstnavatele. Spousta lidí ale rovněž dokáže najít práci například v call centrech nebo neziskových organizacích.
Na odletové ploše letiště stojí letadlo a cestující se dívají na piloty, které vede slepecký pes, mají černé brýle a slepecké hole. „To je asi nějaká sranda,” šeptají si mezi sebou. Ale najednou letadlo začne startovat motory. Cestující vyplašeně koukají a začnou se potichu modlit. Pak se letadlo rozjede, to už se cestující modlí nahlas. Letadlo zvyšuje rychlost a cestující už hořekují a bědují, a najednou se blíží konec dráhy. Lidé začnou ječet, ale letadlo se bezpečně odlepí od dráhy a nerušeně letí. Po chvíli pilot prohodí ke kapitánovi: „Děsím se dne, kdy ty lidi na konci dráhy nezařvou.”
9. Nevidomí nejsou schopni žít samostatně
K úplné samostatnosti nevidomých a těžce zrakově postižených lidí je dlouhá cesta, lze to ale zvládnout. Vše vyžaduje hodiny a hodiny strávené nácvikem tras a orientace, vaření, sebeobsluhy a dalších činností spojených se samostatným životem. Někdy je i tak nutná pomoc asistenta nebo rodinného příslušníka v situacích, na které se nedá předem připravit a kde si člověk ani s nejnovějšími kompenzačními pomůckami nevystačí. Jde například o návštěvu úřadu nebo lékaře, vyplňování formulářů, větší nákupy, výběr jídla v restauraci, výlety na neznámá místa apod. Opět ale hodně závisí na schopnostech jednotlivce.
10. Potřebuje nevidomý pomoc?
Ano i ne a navíc záleží na tom, co je pomocí myšleno. Povím jeden příklad špatné a jeden příklad dobré pomoci za všechny. Vidíte na ulici nevidomého s bílou holí, jak se snaží najít přechod pro chodce a správně přejít silnici. Přijde kolemjdoucí a nevidomého bez varování uchopí za paži, v které drží bílou hůl a vede jej přes cestu. Navíc vidí, že zrovna přijíždí autobus, a tak nevidomého přivede až do jeho dveří a tam jej opustí. V druhém případě se nevidomý nachází ve stejné situaci jako předtím. Přijde kolemjdoucí a na nevidomého nejdřív promluví a zeptá se, zda by něco nepotřeboval. Nevidomý odpoví, že by potřeboval převést přes silnici. Kolemjdoucí mu tedy nabídne paži, aby se za ni nevidomý uchopil a převede jej na druhou stranu. Nyní nevidomý ví, kde se nachází a sám pokračuje dále k autobusové zastávce. Poprosí kolemjdoucího, jestli by mu neřekl číslo přijíždějícího autobusu. Stane se tak, jde však o jiný autobus, než kterým měl v plánu jet. Proto poděkuje za pomoc a rozloučí se s kolemjdoucím. Tak co, která situace je podle vás ta správná? Ano, ta druhá. Někdy totiž nevhodná pomoc může dokonce uškodit.
Pokud jste se setkali s dalšími mýty. Neváhejte se o ně podělit v komentářích.
Facebook Comments